K příležitosti ocenění Zdeňka Nováka, které bude součástí zahájení 1. domácího zápasu play off dne 19. 2. 2020 od 18:30 hodin, za jeho celoživotní spojení se jménem HC Roudnice, jsme ho požádali o krátký rozhovor, ve kterém nám shrnul jeho závodní, hráčskou a trenérskou kariéru.


Kdy jste začal registrovat náš klub a co vás k němu přivedlo?

Moje hráčská kariéra vlastně začala návštěvou hokejových zápasů roudnického ‚A‘ mužstva. V šedesátých letech, kdy jsme jako děti sbírali zlomené hokejky, abychom s nimi mohli  hrát  ‚, bandy hokej“ na suchu. Takovou hokejku nebylo jednoduché získat, protože návštěvnost těchto zápasů byla 600 až 1500 diváků.

Kdy jste začal hrát lední hokej?

V roce 1965, v mých 12 letech, jsem začal hrát už opravdový hokej, a to za žáky. Byla to taková oblastní soutěž čtyř až pěti mužstev. Pamatuji si třeba zápasy ve Mnetěši, na které jsme jeli vlakem do Straškova a následně dva kilometry nesli výstroj do Mnetěše na zádech. Po zápase, který proběhl na zamrzlém rybníku, to bylo cestou zpět opět to samé. Vzhledem k přírodním podmínkám jsme odehráli maximálně 8 zápasů a byl konec sezony. Sezona tedy trvala 2-3 měsíce. V roce 1968 jsem byl přijat do vojenské školy v Nitře, kde jsem začal hrát za dorost Dukly Nitra. Byl jsem jediný, kdo naskočil do dorostenecké ligy z přírodního kluziště. Mimo hokeje jsem hrál ještě fotbal a závodil v atletice, kde jsem byl druhý v oštěpu na mistrovství Slovenska a jako družstvo Dukly jsme drželi dorostenecký rekord ve štafetě 4x100m a kvalifikovali jsme se na mistrovství ČSSR. Ve čtvrtém roce studia jsem už hrál za Plastiku Nitra, která v tu dobu hrála II. Ligu dospělých. K hokeji jsem ještě hrál fotbal za muže Nitry a závodil v atletice za Plastiku Nitra. Po ukončení školy jsem byl převelen do Hrdel jako voják z povolání. Přihlásil jsem se do Dukly Litoměřice, kde jsem hrál 3 měsíce a z pracovních a časových důvodů jsem musel odejít. U sportu jsem však chtěl zůstat a to mě přivedlo do Spartaku Roudnice hokej, Spartaku Roudnice fotbal a v atletice jsem pokračoval za Sechezu Lovosice. V tomto režimu a vytížení jsem pokračoval dalších 8 let.

Vzpomenete si na nějakou úsměvnou situaci z této doby?

Vzpomínám si na jednu sobotu, kdy jsem ráno závodil v Teplicích v atletice, odpoledne jsem odehrál fotbalové utkání za Spartak proti Teplicím ‚B‘ a večer jsem nastoupil k hokejovému zápasu proti Chabařovicím, ve kterém jsem nastřílel 5 gólů.  Na tuto dobu nezapomínám také proto, že jsem se v žebříčku nejlepších sportovců okresu, umisťoval mezi nejlepšími 10 sportovci.

Jak pokračoval váš sportovní život dál?

Po těchto krásných dlouhých 8 letech jsem ukončil činnost v Secheze Lovosice. Z pracovních důvodů, po postupu do 2. NFL, také činnost ve fotbalovém Spartaku Roudnice. S fotbalem jsem však neskončil, na dalších 10 let jsem se upsal Spartaku Straškov. U hokeje jsem však zůstal i nadále. Za roudnický A tým jsem hrál až do doby než dorostli talentovaní dorostenci a naše generace jim pak mohla s klidným srdcem přenechat svá místa. S hokejem jsem však neskončil, pokračoval jsem ve veteránské soutěži tzv. ,,neregy“. Neregy byla soutěž pro hráče nad 35 let. Tam jsem nastupoval za týmy Charvátce, Černěves a nakonec jsme si založili roudnické mužstvo ‚Old Timers‘, S tímto týmem, jehož jsem byl spoluzakladatelem, jsme organizovali jsme spoustu sportovních akcí. Mezi nejvýraznější patří asi již tradiční memoriál ‚Jardy Bubika Procházky‘, dále spoustu přátelských utkání: s Buggyra týmem, s internacionály Litvínova v čele s Ivanem Hlinkou, s internacionály Kladna, a dalšími. Hráčskou kariéru jsem definitivně ukončil v roce 2015 po krásných 50 letech.

Co vy a trénování?

Máš pravdu, i tato část mého hokejového života byla velmi bohatá a zajímavá. Trenérský průkaz vlastním od roku 1994. V tomto roce jsem začal trénovat družstvo žáků, které bylo v té době na hostování na Mělníku, a přetáhl ho zpět do Roudnice. Trénování mě strašně nabíjelo, protože práce s mládeží je krásná, ale i těžká. Po celou svou trenérskou kariéru jsem se snažil roudnický klub posouvat mezi malé úspěšné kluby, ze kterých občas vyjde nový hráč, kterého uvidím třeba i v reprezentaci. Tuto činnost jsem dělal až do loňského roku, kdy mi zdravotní potíže nedovolili další pokračování, a šéfovi klubu jsem s těžkým srdcem musel oznámit, že již opravdu končím.

Na které své svěřence nejvíce vzpomínáte?

Mými rukami prošlo mnoho hráčů mnoha věkových kategorií a se všema jsem pracoval rád. Nejvýrazněji vzpomínám například na P. Sailera, Suchopára, Dudka, bratry Procházky, Kolaříka, Š. Tintěru, M. Kuchaře, P. Kalinu, Bačkádyho, Štoska, Brandejského, Pokorného, bratry Čichovský a z těch mladších Souška, Adelta, Rybáře a mnoho dalších.

Jak vidíte budoucnost roudnického klubu?

Po hubených letech, kdy se zapomínalo na mládež a vše se dělalo pro A tým a jeho účast v 2. lize se začíná blýskat na lepší časy. Dělají se pravidelné nábory. Naplňují se žákovská mužstva, ve kterých se prohání šikovní hráči a hráčky. Žákovská družstva vozí medaile a poháry. V A týmu a v týmu žen jsou převážně odchovanci našeho klubu. Trénují tu nyní bývalý špičkový hokejisté jako Milan Toman, Jarda Kalla a David Hnát, kteří jim mají ze své bohaté kariéry co nabídnout, k nim se přidávají mladí hráči A týmu. Myslím si klub jde správným směrem a držím všem palce.

Zdeňku, máte nějaký vzkaz?

Chtěl bych poděkovat všem bývalým spoluhráčům za hezké chvíle na ledě i mimo něj. Zvláště pak M. Klominskému a J. Svobodovi, se kterými jsem prožil 40 let v jednom útoku. Přeji Roudnickému hokeji hodně zapálených funkcionářů, trenérů, hráčů. Dále bych si přál, aby se hokej v Roudnici stal opět sportem číslo 1 a na jeho zápasy, aby chodilo opět těch 600 -1500 diváků.


Zdeňka Nováka, velkého sportovce a patriota roudnického hokeje zpovídal Martin Kuchař. Hráč A týmu, kterého Zdeněk Novák jako trenér vedl. Vedení klubu oficiálně poděkuje Zdeňkovi před 1. domácím zápasem play off KPM 19. 2. 2020.
Za celý klub Zdeňku, Děkujeme! A přejeme do budoucna pevné zdraví a hodně zážitků do další etapy sportovního diváka.

 

Hokejový klub HC Roudnice nad Labem